Alplágr Elbrus stojí na skvělém nástupovém místě kousek nad ústím doliny Šelda do hlavního údolí Adyl-Su. Až k táboru se dá dojet autobusem. Dále je prašná cesta sjízdná jen pro osobní automobily. Náš tábor je skryt v řídkém borovém lese. Je zde několik budov, které slouží jako ubytovny pro personál a hlavně ruské děti, které sem jezdí na ozdravné pobyty. Proto si zde připadáte jako v pionýrském táboře. Nám přidělený sektor stál přeci jen trochu stranou hlavního dění. Pod borovicemi zde stojí již pár malých stanů nějakých Italů. Musí z nás mít hroznou radost. Kolem jejich dvou stanů vyroste během půl hodiny stanové městečko. Jinak idylické místo je však poseto kravinci, a tak musíte dávat pozor, aby jste do něčeho nešlápli. Dobytek se po počáteční plachosti rychle osmělí a často nás navštěvuje zvláště při večeři. Všechno jídlo musí do stanu. Zhruba třetina naší výpravy se rozhoduje vydat se ještě odpoledne do tábořiště Zeljonaja Gastinica, které leží nad námi slabé tři hodiny. Druhý vedlejší průvodce Petr se nabídne, že je bude doprovázet. Problém je, že nemají povolení vstupu do pohraniční zóny. Doposud se o nás stará jakási správcová tábora Galina, postarší čiperná, ale tajuplná paní. Vydáváme se za ředitelem tábora. Jarda sebou bere nějaké dárky, které nám dal do autobusu pan "K".Chvíli čekáme v chodbě správní budovy. Výzdoba mi tu připomíná budovu štábu na vojně. Všude samé zástavy, plakety a busty předáků. Konečně se objevuje Galina. "Ředitel nás přijme až večer, tady máte jakési provizorní povolení na jeden den, večer přijďte s penězi -12 nocí po $ 3 dolarech od každého. Je vás 67, to je něco kolem 2400 dolarů. Spasíbo za padarky a čau." Audience u velkovezíra skončila, dříve než začala. Vypadneme na vzduch za svými. Padne na mne nevděčný úkol vybrat od každého peníze. Rázem se stanu asi nejméně populární postavou zájezdu. Největší problémy jsou s partou, která zde nehodlá spát. Proč by měli platit na nocleh, když tu spát nebudou? V našich podmínkách zní tato námitka logicky. Nedá se ale nic dělat. Povolení vstupu dostaneme, až zaplatíme, kolik si řeknou. Pár uličníků mi uteče na Zeljonuju Gastinicu bez placení. Jarda má nějaké rezervní peníze od CK, a tak to jakž takž dáme do večera dohromady. Několik lidí se jde odpoledne podívat po okolí. Je zde co obdivovat. Večer pořádají ruští pionýři na pískovém hřišti diskotéku. Z ampliónu hlasitě haraší ruský pop. Sedíme před stanem, občas odháníme krávy a sníme o romantickém tichém večeru uprostřed hor. Kolem půl jedenácté jdeme s Jardou zaplatit. Připadám si jako bych šel vyplácet výkupné.
Vstupujeme do kanceláře ředitele alplágru. Gaspadin Něpejev je asi padesátiletý, zachmuřený kulatější chlapík. Uvítá nás jak jinak než vodkou. Po výměně úvodních pozdravů je přejde rovnou k věci. Vysolím na stůl dolary. Je toho pěkný balík, neboť hlavní nominální hodnotou jsou 10 dolarovky. Několikrát peníze přepočtem, pan ředitel je sbalí jak z karetního stolu a shrne je do zásuvky, která je k tomuto účelu asi speciálně určená. Dostaneme bumážku s razítkem vojenské milice s povolením do regionu Adyl-Su, Šelda, Elbrus. Odejdeme z kanceláře kolem půlnoci. Rád toto setkání zaspím. Mezitím zmlkla i ruská diskotéka a z okolních hor se začal snášet do tichého údolí chlad.
Ráno nás čeká náš první dotek s kavkazskými horami.
Hřeben na Čeget Lanovka na Čeget začíná podle "jízdního řádu" fungovat v 10.00. Kolem deváté naskáčeme do autobusu a necháme se odvést údolím na parkoviště ke spodní stanici lanovky. Zde je nezvyklý klid. Nikde ani noha, kromě těch našich. Před desátou se naši nedočkavci nashromáždili kolem pokladny a vytvořili frontu, aby byli nahoře co nejdříve. Bohužel zatím chybí stále to podstatné - personál lanovky. A čas nám běží. Netrpělivě vyhlížíme kolemjdoucí a v každém vidíme paní pokladní. Ta ale má asi dobré spaní. Kolem půl jedenácté se na parkoviště dostaví zmalovaná baculka a k naší radosti má klíče od pokladny. Zbytek největších flegmatiků obklopí pokladnu. Bohužel se okénko stále neotvírá. "Što slučílo?" Není páska do tiskárny. Jak prosté vysvětlení. A na tom má ztroskotat naše první túra po Kavkaze, na kterou jsme se celý rok těšili a snášeli utrpení čtyřdenní cesty v autobuse? Nervozita začala narůstat. Nakonec si paní pokladní přeci jen nějak pomohla a tak jsme mohli s více jak hodinovým zpožděním nasednout na sedačkovou lanovku, která v nás příliš důvěry nebudila. Za tyto skvělé služby jsme jim nechali v pokladně 20 rublů.
Nad hlavami nám kroužilo jen tak mimoděk pár orlů - to je zase ta lepší tvář Ruska - lze zde vidět věci, které jinde v Evropě neobjevíte. Po pohodlné stezce jsme vystoupili na první kótu v hřebenu Čegetu. Dál cesta vedla již po rozmláceném skalním hřebenu. Postupovali jsme asi ještě dvě hodiny až na kótu 3680 m. Z celého hřebene jsme měli celý masiv Elbrusu jako na dlani. Na jihu se přímo přes údolí zvedala ohromná zaledněná severní stěna Donguz Orunu a sousední Nakra Tau a dál na východ se klikatil celý hlavní hřeben Kavkazu s majestátní dvouhlavou Ušbou, Čatyní, Bžeduchem a dalšími vrcholy.
Pár lidí to již otočilo dříve a se zbytkem jsme nyní začali sestupovat nepříjemným suťovým svahem na jih do údolí Donguz Orun. Žádná pořádná cesta tu není a tak každý improvizuje po svém. Scházíme se zčásti až dole u ledovcového jezírka, odkud je již cesta vyšlapaná. Cestou nás již z dáli vítají naši zbylí kamarádi z výpravy. Jsou zadrženi ruskými pohraničníky, který zde mají strážné stanoviště. Chvíli vysvětlujeme náčelníkovi, kde jsme se zde vylíhli. Nakonec nás propouštějí. Sestupujeme pod lanovkou zpět na parkoviště k autobusu a kolem 18,00 hodiny jedeme do našeho alplágru.
Zeljonoja gastinica Pátek - jasno
V 9.30 se vydáváme jako jedini z posledních z alplágru do nočovek Zeljonoja gastinica. Cesta vede údolím Adyl-Su. Asi po hodině stoupání po nezáživné prašné cestě docházíme do alplágru Džantugan. Výše je již cesta pro auta nesjízdná a zužuje se na horský chodník. Po pravé straně se objevuje bílý vrcholek Bžeduchu, vedle stojí ostrý vrcholek Svobodného Španělska (Volnaja Ispánija) a vetší rozhled zamezuje skalní Čegetkara a boční dolina s ledovcem Kaškataš. Stoupáme po pravém (orogr.) břehu bystřiny a asi po hodině přejdeme po chatrném dřevěném můstku na druhý břeh. Držíme se stále potoka, až se před námi otevře prostorná louka s tábořištěm. Stojí tu už dost stanů. Zčásti jsou to našinci, zčásti norská výprava, Němci, Rusové. Postavíme stan a odpoledne blbneme na séracích ledovce Baškara. Tento kotel vyplněný rozervaným ledovcem je nádhernou kulisou celého tábořiště.
Sobota
Vstáváme v 5.00. Cesta na vrchol Gumači (3805 m) vede zprvu po hřbetu boční levé (orogr.) morény ledovce Džankuat. Po hodině sestupujeme na ledovec a obouváme mačky. Dál postupujeme po čistém ledovci nenavázáni. Výše začíná pod nohama vrzat sníh a trhliny nejsou již tak patrné. Zde by bylo dobré se na příště navázat. Na sněhovém platu stojí tři norské stany. Nastupují odtud asi na Džantugan (3991 m). Pár našich skupin nastupovalo přímo z tábořiště. Cesta je to asi PD+ (II-III), podle stavu ledu. My pokračujeme podél velkých trhlin pod Skály Aristova a do sedla Lóžnyj Gumači na okraj horního džantuganského plata. Odtud se zvedá ledový asi 200 m svah k vrcholu Gumači. Plno nedočkavců se do toho pouští bez rozmyslu. Horní část svahu je plná vodního ledu a sklon svahu je místy kolem 45 stupňů. Řada lidí má problémy. Při tomto množství lidí ve svahu se dnes divím, že nikdo neujel. Měli bychom rázem jiné starosti. Tady jsme jako průvodci s Jardou zaspali. Neměli jsme sem nikoho takto nejištěného pouštět. Když přelezeme z ledu na pevnou skálu, každému spadne kámen ze srdce. Lehce dolezeme po skalním hřebenu na vrchol.
Půl hodiny se kocháme rozhledy na okolní vrcholy. Z Ullutaučany sestupuje nějaká dvojice exponovaným prudkým firnovým hřebenem ostrým jako nůž. Brr!! Je vidět do gruzínské Svanetie, za pyramidou Džantuganu se táhne skalní vrchol Baškary a za ní vykukuje Ušba. Do sousedního údolí Adyr-Su lze údajně sestoupit po ledovci, který z našeho pohledu nepředstavuje žádnou procházku. Tak a kudy dolů? Někteří by volili každou jinou variantu, jen ne tu, kterou jsme se dostali nahoru. Vyčleňují se zdatnější dvojice, které hodlají sestoupit opačným severním hřebenem do sedla Gumači. Jarda je bude doprovázet. Vypadá to ale, že to také nebude lehké.
cesta na vrchol Gumači od "Zeleného hostince"
Já se zbytkem asi 15 lidí sestupujeme stejnou cestou. Natáhneme tři lana, pořádně je zakotvíme do ledu vývrtkami a na každé stanoviště postavíme někoho, kdo je schopen uvázat alespoň poloviční lodní smyčku na slanění. A potom již jen čekáme až se uvolní úsek a jede dolů celkem bezpečně jeden za druhým.
Proti nám vystupuje čtyřčlenné družstvo Rusů předpisově zajištěné. Když jdou kolem, dávám se s nimi do řeči. Pozorovali nás již při výstupu a upřímně se divili, že jsme postupovali nejištěni a v takovém davu. Připadám si opravdu jako diletant. Ale uhlídat takové množství lidí ve velehorách a zajišťovat všem nebezpečné úseky je trochu utopie. Závidím jim jejich pohodovou sestavu. Jdou na celý týden se stanem na zádech, kam dojdou, tam dojdou, při tak stálém počasí, jaké je letos zde je to procházka rájem. Mají namířeno do údolí Adyr Su. Poslední sjíždím po našem rychlovýtahu já. Horní lano mi Rusové odjišťují. Díky! Good luck!
Spodní dva úseky sestupuji se dvěma cepíny. Pod svahem už čeká zbytek "mé" sestavy, šťastni, že jsou dole a já dvojnásob. Rozdělujeme se na lanová družstva a navázáni sestupujeme mezi zrádnými trhlinami zpátky k táboru. Asi půl hodinu před námi jsou vidět lidé z Jardovy skupiny. Tak to bylo schůdné i tudy. Cestou chytneme ještě lehkou odpolední bouřku, ale to již jsme poměrně nízko v dolní části ledovce Džankuat. V táboře konzultujeme s Jardou obě cesty a zdá se, že v letních podmínkách, kdy je západní svah takto odkrytý až na led je lepší použít cestu přes sedlo Gumači a východním hřebenem. Průvodce hodnotí obě tyto cesty jako F+ (lehké).
Neděle
Následující den jsme měli podle programu vyrazit na vrchol Viatau, vysoký 3832m (měla by se spíš psát VIA-tau podle prvovýstupu členů Vojenské inženýrské akademie), ale předchozí skupiny nás od toho odrazovaly. Hnusný suťový žlab, kde je ve větším množství lezců dost pravděpodobné, že to někdo schytá do hlavy. Navíc každý chtěl především na Elbrus a tak musíme zítra zrušit tábořiště na Zelené Gastinici a sejít do základního tábora. Ani jsme nemuseli lidi přesvědčovat o blbosti jít na Viatau, nikomu se tam nechtělo. Mne ale lákala druhá strana údolí. Domluvil jsem se s hochy od Třenčína a Havlíkama a ráno jsme vyrazili na průzkum ledopádu v horní části ledovce Baškara, který jsme již trochu otestovali před dvěma dny. Naším cílem bylo najít průchod v labyrintu hlubokých trhlin na horní plató ledovce pod firnové sedlo mezi vrcholy Džantugan a Baškara. Pravá (orogr.) strana ledovce se zdála schůdnější a asi po dvou hodinách jsme skutečně prošli. Byl to pěkný a záživný tréning. Cestou jsme si značili důležitá místa, a tak nám zpáteční cesta netrvala tak dlouho. Ve 13.00 jsme již byli zpět u stanů.
v labyrintu ledovce Baškara
Pojedli jsme, sbalili jako jedni z posledních tábor a vyrazili dolů. Cestou jsme potkali jednoho našince, kterak se brodí v ledové vodě potoka a šmátrá v kalné ledovcové vodě jako by chytal raky. Chtěl si udělat detail kaskády a při tom mu spadl objektiv do proudu. Chvíli jsme se mu snažili pomoci, ale brzy jsme to vzdali. Objektiv za 10.000 Kč v pr...!! Do tábora jsme dorazili kolem 16,00. Zde jsme potkali dalšího smolaře, který si pravděpodobně v tomtéž místě rozbil pádem hlavu. Hůlka mu sjela po kluzkém kameni a náhlou nestabilitu znásobil těžký batoh na zádech. Kamarádi mu provizorně ránu ošetřili a nyní se chystá na šití na ošetřovnu. Hlavní a jediná lékařka "našeho pionýrského" tábora je celkem veselé, mladé a sympatické děvče. A ještě sympatičtější jsou její léčebné postupy. Našeho milého Tona si vzala do parády a nalila do něho flašku vodky. A pak se dala do šití.
Večer je pro mne svátek. Je neděle a je třeba se před "dobytím" Elbrusu očistit. V táboře nám jsou k dispozici asi tři sprchy, ze kterých ve večerních hodinách teče i teplá voda. Je skvělé jednou za čas tento civilizační pokrok využít. Je zde i sauna. Ale páru si musíte udělat sami. Malý bazén s brčálovou vodou dokresluje obrázek o hygieně v táboře. Úplnou špičku těchto zařízení zde představují kadibudky. Tady jedna velká společná, abych byl přesný. Nedá mi to, abych se tam nepodíval. Už z venčí budí toto zařízení respekt. Naberu zásoby vzduchu do plic a vejdu. Z pološera na mne svítí dva páry vyvalených dětských očí. Kluci sedí na bobku jeden vedle druhého. Záchody tu tvoří řada asi šest děr, z nichž dobrá polovina je už neprůchodná a nyní se na nich vrší již slušná pyramida. V téhle společnosti bych svěrač asi nepřemluvil. Není proto divu, že okolní lesy jsou jako minová pole...
Po koupeli jsem se vydal na pivko. Před táborem stojí stánek, kde nějaký místní podnikavec prodává šašlik, pivko a další drobnosti. Po šašliku už pár lidem v táboře bylo blbě a tak ochutnám alespoň pivo. Půllitr 17ş za 9 rublů, to je asi s horskou přirážkou, ale za ochutnání stojí. Každopádně jich moc nevypiji. Sedíme s pár kluky od nás na lavičce a popíjíme pivko. Z reproduktoru řve na celý Kavkaz od stánku místní bigbít. U sousedního stolku se nenucené baví skupinka místních. Přičmoudlý mladík je už asi pěkně pod parou. Společnost mu dělají dvě chichotající se děvčata. Rozesmějeme se i my, když je vyzve po chvíli k tanci a nakonec se před stánkem svíjí sám. Brzy si všimne, že je středem našeho zájmu a namíří si to k nám. Vypadá bojovně. Kdo ví jak by to dopadlo. Začneme s ním hned konverzovat, jak je dnes pěkně a jaký mají skvělý pivo, hory a tak. Mladík demonstruje svou fyzickou převahu drcením sklenky či něco v tomto duchu, ale zapojí se do hovoru. "Znájetě, ja z Čečný, éty góry náše. Vsjé náše, ně rúskije. Panimájetě?" Jo, my vám je nebereme, my ně ruskije. Dopijeme a vypaříme se, zatímco Čečenec se vrací do víru tance. Čečenské hlavní město Groznyj je odtud vzdáleno vzdušnou čarou slabých 200 kilometrů.
V našem táboře je čilý ruch. Většina se připravuje na zítřek, balí věci na Elbrus. Do této atmosféry přijde jako zvěst o apokalypse zpráva o tom, že Prijut 11 hoří. No to je snad žert. Vždyť tato útulna tu stojí už od Stalina, přežila velkou vlasteneckou válku, pěrestrojku a shoří zrovna v den, kdy ji chceme využít my. Zprávu potvrzuje i zástupkyně vedoucího tábora paní Galina. Co se dá dělat, přibalujeme do báglů i stany. Přijde mi, že se tu píší dějiny před našimi zraky.
Elbrus (schéma výstupu)
Ráno je mlha. V 10 hodin odjíždíme našim autobusem do Těrskolu. Stavíme se na stanici místní Spasitělnoj Služby. Předáme jim seznamy účastníků výstupu a jedeme dál. Lanovka začíná jezdit opět asi s dvouhodinovým zpožděním, ale to mne už ani nepřekvapí. Dnes stejně není kam chvátat. Jediným cílem je dostat se někam k Prijutu 11 a utábořit se. Mezitím se mlha rozplynula a je opět nádherný den. Zpáteční lístek až na Ledovou bázu stojí 60 rublů. Pár jedinců pohrdá touto technikou a z cvičných důvodů vystupuje nahoru s nákladem po svých. Na Prijut je to asi 2400 metrů převýšení. Mají celý den o zábavu postaráno. Klobouk dolů. Konečně se kabinová lanovka pohne. Jezdí asi ve čtvrthodinových cyklech. V davové tlačenici jsem si ulomil brýle. Naštěstí má Jarda náhradní. První dva úseky lanovky se vezeme namačkáni v jedné velké kabině do mezistanice Mir. Poslední úsek je vybaven jednosedačkovou lanovkou. Dostáváme se za hodinu do výšky 3800 metrů. Ledová Báza je stanovištěm místní záchranné služby a v plechových rourách je zde ubytováno zrovna nějaké ruské družstvo. Obouváme mačky a sněhovou břečkou pomalu stoupáme po ratrakem vyjeté cestě k Prijutu 11, který je asi 400 výškových metrů nad námi. O co jsme rychleji nabrali výšku v lanovce, o to pomaleji se nám nyní stoupá dál. Nemám z toho dobrý pocit.
Ledovec vypadá nevině, ale měsíc před námi si tu jeden klient CK zkracoval cestu a propadl se asi 20 metrů pod led. Vymáchal se při tom v ledové louži a jediné jeho štěstí bylo, že se poblíž pohybovala skupina španělských záchranářů. Takže bych doporučoval se mít na pozoru a když už nejdete navázaní jako naprostá většina přítomných, držte se alespoň vyznačené cesty.
Míjíme ještě doutnající útulnu Prijut 11. Začínají se honit mraky a občas se okolí zahalí do mlhy. Na sopečných skalách na úrovní útulny si stavíme stan. Je to tu částečně chráněno před větrem a předchozí návštěvníci vybudovali okolo plošinek kamenné větrolamy. Zalézáme s Jardou do stanu a připravujeme se večerní poradu. Kupodivu mi tu chutná. Nafutruji se polévkou a rizotem a spokojeně užívám teplo spacáku. "Před večerkou bychom se mohli ještě projít, né, Jardo, co říkáš?" "No uvidíme".
A viděli jsme... Za okamžik k nám do stanu vtrhnul ledem obalený Laco a hlásí:" Nad Pastuchovými skalami leží náš člověk se zlomenou nohou. Je to ten Pavel z Opavy. Uletěl při sestupu a zachycená mačka mu patrně vyvrátila kotník. Nechal jsem mu tam svou péřovku." Musíme jednat rychle. Venku padá opět mlha, tma je na krajíčku, Pastuchovy kameny jsou ve výšce asi 4800 metrů a je to tam odtud tak dvě hodiny. Svoláváme k záchranné akci další dobrovolníky z okolních stanů. Rozdělujeme se. Hlavní skupina zajišťuje u uhořelé útulny kanadské saně a vydává se pod vedením Jardy nahoru. Já s Pavlovým kamarádem utíkáme dolů na Ledovou Bázu pro ratrak. Na základnu dorážíme již za šera. Zde je to jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi. "Pažalsta", obracíme se na prvního obyvatele základny,"kohoutek leží nahoře a nožky má v komoře". To musíte za tím a tím. A tak to jde dál. Nakonec se nás ujímá sympatický doktor Saša. Chvíli se snaží s dalšími rozhýbat ratrak, ale bohužel marně. Bere si nejnutnější výstroj, nějaké léčitelské nářadí a vyráží s námi. Na cestu už si svítíme čelovkami. Uděláme rojnici a postupujeme svahem, abychom se s horní záchrannou skupinou ve tmě neminuli. Setkáváme se s nimi kousek nad Prijutem 11. Tak to hoši zvládli rychle. Pavel dostává ampuli Tramalu do žíly a horký čaj. Saša mu opatrně zuje botu a ohledává kotník. Zde se nedá nic dělat. Nohu zafixuje a všichni společně potom svážíme Pavla na Ledovou Bázu. Co ale dál s ním? Radíme se s Jardou. Musíme ho zítra dostat do nemocnice. Dnes už se dolů v žádném případě nedostane. Sbalíme ze stanu spacák a sestupujeme se záchrannou skupinou na bázu. Zde již na nás čekají s kotlem čaje. Loučíme se s našimi, kteří se vracejí nahoru ke stanům. "Zítra se aklimatizujte, dojděte si na Pastuchovy skály a počkejte na nás s výstupem." Marná slova. Všichni zítra vyrazí na vrchol. Je to jako droga. Mezitím Pavel dostal ještě něco na spaní, ale i tak se v noci často budí. Já s Jardou spíme pod stolem na podlaze malé plechové boudy, která slouží jako společná kuchyně základny. Pavel spí na stole. Při sebemenším jeho pohybu podvědomě reaguji a probouzím se. Noc za všechny prachy.
Ranní moč nás vyhání ven na mrazivý vzduch. S Pavlem je to ale horší. Poslouží trochu upravená PET láhev. Ráno je opět vymetená obloha a po včerejší odpolední oblačnosti ani památky. Natáčím nějaké záběry. Celý centrální hřeben Kavkazu je odtud jako na dlani. Do nekonečné dálky se táhnou další horizonty jednotlivých horských hřebenů. Na východní obzoru se zvedá mohutná stěna pětitisícovek v oblasti Bezengi. Na základně je zatím klid. Lanovka zatím nejezdí a ještě dlouho asi nebude. Ranní vizita proběhne už v uvolněné atmosféře. Saša je opravdu starostlivý.
Kolem 11.00 se pohne konečně sedačková lanovka. Od naší nouzové noclehárny je to k nástupu pro zdravého člověka kousek sestupu po skalních blocích. S Pavlem je to však porod na půl hodiny. Bereme si ho mezi sebe, aby na dolní stanici měl také nějakou oporu. Na Miru přeskáče Pavel po jedné noze na kabinku a kolem poledne jsme dole v Azau. Jarda jde shánět telefon, aby pro nás přijel náš autobus a odvezl nás do nemocnice. Shodou okolností se tu pohybuje i náš ředitel alplágru Něpějev. Patrně tu má nějakou chlastačku s obsluhou lanovky. Slibuje Jardovi, že zavolá do tábora našim řidičům. Dává si ale na čas. Čekáme další dvě hodiny, než se objeví naše karosa.
V Těrskolu se ještě zastavíme na stanici Spasitělnoj služby, abychom nahlásili naši nehodu. Potřebují to pro vykazování statistiky. Setkáváme se zde kluky z Jizerských hor, kteří zde Rusům přes prázdniny vypomáhají. Říkají nám o zoufalém stavu místní horské služby. Nemají k dispozici jediný funkční vrtulník. Je to ale v souladu s celou ruskou společností. Další zastávku děláme v základním táboře, kde se k nám přidává mladý Chadima, doktorský čekatel, aby nám pomohl při jednání v nemocnici. Nejbližší nemocnice je ve městě Tyrnauz, které je odtud asi 40 kilometrů dolů údolím Baksanu. Zde nás místní navedou na polykliniku. Zde však nemají rentgen a posílají nás do nemocnice. V 16,00 je Pavel předán po 24 hodinách anabáze do rukou místních lékařů. Rentgen provádějí za přítomnosti všech zúčastněných. Tady na nějaké té dávce ozáření nijak nešetří. Po sádře jdeme opět na rentgen, to už ale raději zůstaneme my ze střední Evropy za dveřmi. "Tak si ho tu necháme 3 dny", sděluje nám rezolutně ředitel nemocnice. Vůbec nic s ním nehne. "Nechceme nic zanedbat, vy byste potom doma řekli, že to Rusové neumí".
Zde si dovolím trochu předběhnout tok událostí. Asi půl roku po návratu do Čech jsem se dozvěděl, že Pavel musel být operován a kotník mu znovu rovnali. Inu kdo umí, umí. Co v Rusku však stále fungovalo, bylo socialistické zdravotnictví. Za celý pobyt včetně "hodnotné stravy" Pavel nic neplatil, jen rentgen ho stál asi 15 rublů. Nechtěli vědět nic o naší zdravotní pojistce. Na Pavlovu vlastní žádost byl propuštěn po dvou strastiplných dnech z nemocničního ošetření vyhladovělý zpět do základního tábora, kde strávil zbytek výpravy.
Zanechali jsme tedy Pavla v nemocnici a vrátili se s malou zastávkou na tyrnauzském bazaru do základního tábora. Mezitím odpoledne přijela do tábora další výprava z Paskova, takže bylo rušno. Podělili jsme se s nimi o své zážitky a soustrastně jsme vyslechli jejich zkušenosti z cesty na Kavkaz. Večer jsme si udělali z čerstvé zeleniny lečo.
Musíme se ale vrátit na Elbrus pro lidi a naše věci. Ráno kolem 10.00 se vydáváme nalehko do Těrskolu. Na Azau jdeme pěšky. Již cestou si všímáme, že kolem lanovky je nebývalý klid. Parkoviště u spodní stanice je prázdné. Co se zase děje. To už je vytočený i jinak klidný Jarda. Dobýváme se do odbavovací budovy. Nikde nikdo. Dostaneme se až ke kanceláři vedoucího lanové dráhy. Zde sedí patrně celá obsluha u láhve vodky a mnozí jsou nyní v 11.00 již značně nakaleni. Jarda začne pěkně zostra. Vysvětlení je ale prosté: "No čto, nět eněrgija, vsja dolina bez eněrgiji. Sevodňa uže ně bůdět." Jdou na mne mdloby. To se snad může stát jen v Rusku.
Vzhlédneme na nekonečnou horu sopečného popela nad námi. To si dáme. Ale co nám zbývá. Nasadíme ostré tempo a po hodině jsme na mezistanici, za další hodinku na Míru a další hodinu jdeme na Ledovou Bázu. Máme za sebou 2000 metrů převýšení. Cestou potkáme pár našich lidí. Byli včera na vrcholu bez nás. Pouštíme se do posledního úseku. Krátce po třetí hodině nacházíme naše prázdné tábořiště, kde je již jen náš lehce pobořený stan. V sousedství vyrostli nové dva stany nějakých Estonců, ale z našich tu již nikdo není. Zalezeme před ostrými slunečními paprsky do stanu a uděláme si polévku. Posilníme se, sbalíme stan a v 16,45 začneme sestupovat. Na Ledovou Bázu dojdu o něco dříve před Jardou. Sním či bdím? Sedačková lanovka se točí. "Jardo, pospěš, jezdí lanovka!" Nikdo sice nejezdí ale to není podstatné. Seběhneme k sedačce a už už chceme nasedat. Stařík obsluhující horní stanici nás však zastaví. "Uže ně vazmóžno" , lanovku obsluhují ze spodní stanice, ze které není vidět na horní úsek a telefon prý nefunguje. Jestli lanovku vypnou a my budeme na trati, strávíme noc zavěšeni na sedačce. Nabízím dědkovi dolary, ale nic s ním nepohne. "Co Jardo, riskneme to, ne?", skočím na sedačku a za mnou už jede i Jarda. Dědek ještě něco za námi křičí a mává rukama, ale čert ho vem. V nejhorším z lanovky slaníme. Není to tak vysoko, jedeme nejvýše deset metrů nad zemí. Když se dostaneme za zlom a spatříme dolní stanici, zajásám. Obsluha dolní stanice na nás kouká trochu nevraživě a pro jistotu nám zkontroluje jízdenky. Teď ještě aby jela kabinka z Míru. Sláva. Je tu ještě malá skupinka lidí a opravdu za 20 minut jedeme poslední kabinou dolů. No to byla klika! Ale není ještě proč jásat. Teprve nyní si více začínám všímat svých spolucestujících. Kromě nás dvou sedí v koutku ještě nějaký cizinec ze západu a kolem něho stojí nějaká parta mladých tuzemců. Kápo této party baví své obdivovatele a obdivovatelky tím, že se tlačí na toho chudáka v koutku, který si ho snaží nevšímat. Cítí u něj asi tvrdou valutu. Náš geroj si po chvíli začne pohrávat s nějakou pistolí. Atmosféra začíná houstnout. Už abychom byli dole. Dnes odpoledne máme ale nevídané štěstí. Je 18,00 a naši řidiči na nás čekají s autobusem u spodní stanice. V autobusu se setkáváme se zbytkem naší výpravy. Nikdo nehlásí žádné další průšvihy. Většina se tváří spokojeně. "Dobyli" si svou pětitisícovku. Z radosti nabídnu našemu cizozemskému souputníkovi, který se očividně shání po nějaké dopravě, že ho kousek svezeme. Očividně pookřeje, když slyší nějakou jinou řeč než ruštinu. Je odkudsi z Porýní a zpáteční letenka na Kavkaz ho stála v přepočtu kolem 20 000, Kč.
Večer sedíme u ohně s skupinou z Paskova a shodujeme se na tom, že pan Něpějev je pěkný gauner a že je jedna ruka s místními mocenskými složkami.
Dolina Šelda
Čtvrtek
Do odjezdu domů nám zbývají čtyři dny. Ráno se vydáváme na naši poslední větší akci. Cíl - čtyřtisícový vrchol Pik Vulleja, který leží v sousedství Piku Kavkaz a nástup vede dlouhou dolinou Šelda. Bohužel včera někdo v táboře poslouchal moskevské rádio a tam zachytil zprávu o tom, že došlo k nějakému ozbrojenému incidentu na rusko-gruzínské hranici u sedla Ak-su. Toto sedlo je asi dvě hodiny cesty od nočovek Aristova (na snímku označeny NA), kde jsme chtěli postavit stany. Že to nebyla kachna, jsme se přesvědčili záhy. Vydáváme se v početném davu. Již před táborem potkáváme na prašné cestě dvě plně naložená nákladní auta s ozbrojenými vojáky. Cesta do doliny vede přes tábor Šelda a dál údolím vysoko nad levým (orogr.) břehem divoké říčky, vytékající z ledovce Šelda. Párkrát se setkáme s kontrolními vojenskými stanovišti. Nad hlavami nám přelétne bitevní vrtulník. Připomíná to tu spíš manévry. Po půldruhé hodině se dostáváme k tábořišti "Ulibka Šeldy", které je na konci borového lesa kousek pod čelem ledovce. Zde se domlouváme kam dál.
Jsou zde i vojáci. Radíme se s jejich velitelem, který nás zrazuje před dalším postupem. Ptáme co se stalo. Jak on říká gruzínští bandité včera na Ak-su skutečně přepadli nějaké ruské horolezce a obrali je o vše, co mělo nějakou cenu. Prý k takovým incidentům dochází tak dvakrát za letní sezónu. Vojáci dál nepokračují. Nejsou vybaveni na pohyb po ledovci. Jarda zrazuje ostatní. Uděláme si tady tábor, je zde pramenitá voda a zítra vyrazíme nalehko do doliny. Tak zní rozhodnutí.
Řada lidí to přijímá s nevolí, a ani se jim nedivím. Znamená to konec nadějí na nějaký vrchol. Je poledne a moc jsme toho dnes nepochodili.
Odpoledne se alespoň vydáváme s Jardou prudkým travnatým svahem na hřeben Jusengi. Dvě hodiny se škrábeme cestou necestou do svahu a rychle nabíráme výšku. Hory jsou to ale velké. Na hřeben nedojdeme. I tak se nám nabízí krásný výhled na okolí. Sedneme na ostrou trávu, vyhříváme se na slunečních paprscích a dlouhou chvíli se kocháme horskými panoramaty. Mezitím za námi doběhne zdola Tono. A tak se kocháme s ním. Je vidět celý hřeben Šeldy, za ním vykukuje z oblačnosti Ušba a přímo proti nám přes údolí ční Pik Kavkaz. Je dusno. Blíží se bouřka.
Rychle sestupujeme. Sestup po příkré mokré trávě by nebyl příjemný. První kapky nás chytnou asi sto metrů před stanem. Doběhneme a spustí se prudký liják. Je kolem 16,00. V bouřce se slastně usíná. Za dvě hodiny se vyjasní. Děláme oheň. Je krásný večer plný hvězd.
Pátek
Pik Šurovského 4259 m z ledovce Šelda
Vstáváme ještě za tmy. Stany necháme zde stát. Jsou tu ještě vojáci a sem se bandité neodváží. Ale kde je jim dnes konec. Nalehko jen s nutným vybavením na jeden den se vydáváme kolem šesté k čelu údolního ledovce, ze kterého vytéká mohutný vodopád. Hned za tábořištěm na nás čeká první překážka - ledovcový potok, přes který vede chatrná visutá lávka. Na ledovec nastupujeme na pravé (orogr.) straně. Jde to ale i z druhé strany. Žádná výrazná cesta tady už nevede. Asi po dvou hodinách bloudění po mohutném ledovci se dostáváme na levý (orogr.) okraj ledovce do tábořiště tzv. "Nočovek Aristova". Zde na boční moréně je trochu pohodlnější terén, kde by se dalo postavit pár stanů. Odtud po krátké přestávce pokračujeme již ve skupinách. Někteří se vracejí zpět. Terén začíná být více nebezpečný a tak se zanedlouho navazujeme na lano. Proplétáme se velkým labyrintem trhlin. Krátce po poledni se dostáváme z oblasti trhlin a ve 12,30 se postupně scházíme u tábořiště "Germánskije nočovky" ve výšce 3200 m. Toto by bylo ideální místo pro tábor v případě výstupu na Pik Vulleja, Pik Železnorožnikov, ale i pro nástup do ušbiského ledopádu a na Ušbinské plató. Okolní kulisa mohutných stěn je velkolepá. Bohužel stany jsme nechali pod ledovcem a tak musíme zase zpátky.
Sestup je nekonečný. Ve 17,30 jsme zpět na Ulibce. Nalézám zde svůj stan opuštěný. Jarda je asi již v základním táboře. Udělám si polévku, zbourám stan a za 1,5 hodiny jsem zpátky. Dvě hodiny se cpu a piji co teče. Chutná i pivo Nalčik za 6 rublů.
Sobota
Vstávám v 8,00. Dnes si udělám odpočinkový den. V 9,30 jede autobus do Tyrnauz na trh, ale já zůstávám s pár jedinci v táboře. Navštíví nás balkarské ženy s místními produkty, hlavně výrobky s ovčí vlny. Rozvíjíme s nimi směnný obchod. Zbylo mi pár konzerv. Zde je zájem hlavně o hovězí a uzené šproty, sladkosti pro děti, ale i propisky a trička s jakýmkoliv potiskem. Islám jim zakazuje požívat vepřové maso, takže to si nechám na cestu domů. Kupuji pletený svetr a teplé vlněné ponožky.
Neděle je posledním dnem v táboře. Každý má hor asi po zuby a většina se již těší domů a sbírá síly na zpáteční cestu. Já s Jardou a Havlíkama se vydáváme do nedaleké doliny Kaškataš pod svahy Bžeduchu. U tábora Džantugan hledáme odbočku do doliny. V nedalekém lesíku objevujeme skvělé tábořiště, kde se u ohně ohřívá párek ruských turistů. Opodál se pase skot. Pohledná dlouhovlasá dívka se s námi dává do řeči. Ukazuje nám nenápadnou pěšinku mezi březovým houštím, kterým se klikatí stezka vzhůru do doliny Kaškataš. Rychle zde nabíráme výšku. Za dvě hodiny se dostáváme na boční morénu vysoko nad ledovec Kaškataš. Mužíky značená stezka vede až k tábořišti u rezavých skal "Ryžije skály" pod masivy Čegetkary a Pikem Germogenova. Naproti přes údolí ledovce se tyčí mohutný Bžeduch a Volnaja Ispánija. Od rána je již polojasno a začíná se měnit počasí, jakoby se blížil podzim. V 15,00 jsme zpět v našem táboře.
Po obědě lehce balíme. K večeru si zaskočím za jakýmsi Voloďou do sousedního tábora Šelda, který prodává mapy Kavkazu 1:100 000. Nejsou ale o mnoho podrobnější, než ty naše kopie. Kupuji ještě pěknou publikaci "Zakázané hory" v angličtině s krásnou fotodokumentací a popisy cest na nejvyhledávanější cíle celého Kavkazu, Pamíru, Ťan-šanu a je zde i průvodce po skalních městech na Krymu. Cenu ale lépe nepřepočítávám. Odpoledne se loučíme se zástupkyní ředitele tábora Galinou Konstantinovnou. Něpějev se ani neukázal. Po pravdě řečeno, toho člověka již vidět ani nechci. Večer máme poradu, která díky únavě, ponorkové nemoci a nostalgii se zákonitě mění v hádku. Vše si ale vyříkáme a jdeme si lehnout.
Ráno odjíždíme v 7,15 z tábora. Cestou se stavíme ještě v Tyrnauz na trhu, kde dokupujeme zásoby na cestu. Večer strategicky dojíždíme na rusko-ukrajinské hranice, kde jsme "odbavováni" do rána. Stejně bychom někde museli přespat, tak proč ne na hraničním přechodu. Celý den prospím v uličce autobusu. Večer se dostáváme na dostřel ke Kijevu, kde u jezera Jagotyn nacházíme celkem dobré místo k přenocování. Následující den trávíme prohlídkou Kijeva. Navštívíme chrám svaté Sofie z 11. století, podíváme se na náměstí Bohdana Chmelnického, na bulvár Chreščatik, nakoupíme v tržnici. Při odjezdu k Kijeva stojíme dvě a půl hodiny v dopravní zácpě. Třicet kilometrů před Žitomirem zastavujeme přímo u silnice v borovém lese, kde je pěkné spaní. Dokonce děláme i malý ohníček.
Ráno začíná pršet a vydrží to celý den až na hranice. Když překračujeme čáru na území Slovenska, mám podobný pocit jako jsem měl při odjezdu z vojny domů. Na území republiky se vracíme v pátek 28.8.1998. Už nikdy více!
Dnes však po více jak dvou letech mi při psaní těchto vzpomínek občas napadne "Cožpak tohle člověk tady zažije? A jak to tam asi vypadá nyní ?". Kdybych měl trochu více času, asi by mi dnes zase nikdo dlouho nepřemlouvat k výpravě na Kavkaz nemusel. Po svých zkušenostech bych ale leccos zorganizoval už jinak.